Jak přestat být asociálkou

Pokud to tedy jde.

A to opravdu nevím. Ale na nějakou chvíli před tím jde uniknout. Já jsem příkladem.

|Upozorňuju, že to je opravdu dlouhý článek. Mé články jsou běžně dlouhé a toto je shrnutí celých prázdnin, a tudíž se není čemu divit... Ale pokud sem zavítal nějaký asociál, jako jsme my a nudí se, myslím, že mu tenhle článek přijde k chuti.|

:)

První dva týdny prázdnin: 

1.VARIANTA

vstanu v 11

nasnídám se/naobědvám se nebo zvládnu obojí

sednu si k televizi a jsem buď na tabletu, nebo na notebooku

čekám do 13:20, kdy začnou na ČT1 Horákovi

jdu vyvenčit našeho psa

jsem opět na notebooku/přepadne mě chuť jít ven

jdu skutečně ven/jsem až moc líná a zůstanu doma

sedím u řeky a napravo i nalevo sedí samé páry a kleju, jakej jsem zoufalec/doma kleju jak se nudím

kolem 18. hodiny se vrátím domů/vzdala jsem to a jsem opět na notebooku

jsem na notebooku

je večer a jdu vyvenčit psa

jsem na notebooku a píšeme si s Áďou jak se nudíme a jsme neskuteční asociálové

o půl noci si řeknu, že bych se mohla jít osprchovat

ve sprše si uvědomím, že mám už mastný vlasy, ale jelikož je pozdě a nechtějí se mi mýt, tak si řeknu že zítra

ještě tak hodinku jsem na notebooku

vypínám notebook

jdu spát

+ skoro celý den stále něco jím 

Asociál se baví s přítelem své nejlepší kamarádky

A ještě ke všemu ve společnosti dalších lidí.

To vám bylo tak, když jsem pro jednou byla akční a na konci školního roku jsem se po škole sebrala, sedla na vlak a jela domů za cílem jet na slavnostní vyřazení 9. ročníku mé nejlepší kamarádky T. 

Ahoj!

Tak se tu opět hlásím ve své plné síle (no i když upřímně jsem nějaká unavená.. :D). Před týdnem jsem se vrátila z tábora. Mám plno zážitků, možná o nějakém pak napíšu post, ačkoliv nevím, jestli z toho něco bude, protože jsem byla úspěšně sociální a žádný asociální trapas se nekonal. (aaa, teď jsem si na jeden vzpomněla, ale uvidíme :D)

Tento týden jsem doháněla, co jsem na táboře zameškala = 2 dny jsem byla zavřená doma a užívala si svého klidu a jídla („jeee, buchta!“; „konečně mlííííkoo!“; „mňamiii, udělám si k snídani své oblíbené kakao♥“) a pak aby se neřeklo, tak jsem šla i mezi lidi. Mimo jiné jsem byla i na svém prvním rande! No rande… kdy se může říct, že to bylo rande, nevíte??? Ha! Ha! Tady se zas ukazuje, že jsem asociál.. Huuu, asociál byl poprvé na rande a neví, jestli to bylo rande…

 No každopádně vám na sebe prásknu, že jsem se bála, co všechno se mi stane za trapasy a že při nejhorším aspoň budu mít článek sem na Asociálky :D Ale zklamu vás, nic se nestalo. Žádná supr asociální historka :///

Ale nezoufejte. Protože za týden, za pouhý jeden týden!, touhle dobou už budeme s Áďou a s dalšíma dvěma našima spolubydlícíma (P. a L.) na intru a začnou se nám dít (ok, budeme si za to moct hlavně my samy:D) zas ty super asociální trapasy a neuvěřitelné historky. Upřímně, já se na to těším :D A celkově se těším, až se zas uvidím s Áďou, tak s P. a s L. Také se těším na tu krásnou Prahu a ježdění metrem, tramvají, na cesty vlakem domů a také na pražské lidi a jejich módu (no dobře, možná tak 50% z nich vlastně Pražáci nejsou, ale uvidím je v Praze, takže to budou pražští lidé :P).

Jinak ještě nějaké to info. Právě jsem to počítala a mám 4 rozdělané články. No, uvidíme – aaaa, vlastně 5! :D No, takže uvidíme, kdy to všechno dopíšu a zveřejním. Každopádně aspoň víte, že makám(e) a neflákám(e) se (neee, jak vás to mohlo vůbec napadnout?!?? o.o). Áďa se dnes vrací z akce, jež jsem opět zapomněla její název, ale je to prostě něco s jejím Japonskem a bylo tam i sushi, protože zrovna, když jsem jí psala, že mám hroznou chuť na sushi, tak mi odepsala, že ho tam bude mít. Hmmm! A pak že dělám chutě s jídlem jenom já… :D

Milí zlatí, pro teď to je vše a buď Áďa, nebo já se vám zas ozveme :) Mějte se hezky a užívejte ještě posledního týdnu prázdnin :'( :)

Pa!

Áňa

 Jak jste si mohli všimnout z předešlých článků, už od prvního dne jsem se před spaním nemohla zbavit pocitu, že mě spolubydlící za mé převalování zaškrtí. =D Zhruba za dva týdny od začátku školního roku přišla teprve katastrofa - rýma, že jsem kapesník nenechala pět minut v klidu.

  No jen si to představte. Tma, ticho, pomalu se na Vás snáší spánek.... A v tom začnu zase smrkat.
 Když najednou jsem z protější postele uslyšela zamumlání, jež patřilo L. .
 "Co...?" Dostala jsem šepotem ze sebe, očekávaje nadávky, že chce spát.
 Nakonec se ale jen otočila a mně došlo, že jen mluví ze spaní. A aby toho nebylo málo, po chvíli se k jejímu mumlání připojila P. se svým chrápáním.

 A od té doby mě už před spaním nic netrápí. =D

(BTW: Áňa začala ze spaní mluvit týden na to, jen s tou výjimkou, že ona dokáže vést rovnou celé dialogy! =D )

Áďa.

Zdravím milí čtenáři ~

  Bohužel dnešní článek je jen oznámení o naší budoucí ne aktivitě, jelikož je Áňa mezi lidma na táboře a já jedu zas strašit nebohé civilisty k moři, kde si nejspíše budu moci o wifi nechat jen zdát. Beru si s sebou ale bloček, kam si chystám zapsat veškeré mé nápady ! (Nakonec to bude celé pomalované kočkama, vsaďte se. =D )

 Zároveň se pokusím nastavit pár automatických článků (které zatím ani jednou nevyšli, Já vs Technika 0:1 >_< ) jež to tu snad oživí. ^.^

 Tak na viděnou a 17.8. zase zde!!

Áďa.

První den na střední - aneb jak jsem našla kohouta v centru Prahy

 Už od doby, co mě přijali na školu, jsem byla nervózní z onoho prvního dne. A kdo taky ne? Vejít mezi cizí spolužáky, které jste v životě neviděli a se kterými budete trávit následující čtyři roky. Zároveň taky neexistují žádné pořádné rady, jak se s prvním dnem vypořádat. Přesto bych Vám ale dvě rady dala: Přijďte v čas a – to je teprve důležité- nastudujte si cestu!

 Také příběh, který budu vyprávět začíná  ve chvíli, kdy mě přijali.

„Před prázdninami tam sjedeme a tu cestu do školy si projedeme!“ Říkal táta v květnu.

„O prázdninách tam sjedeme a tu cestu si projedeme!“ Říkal táta v červnu.

„Než pojedeme na intr, tu cestu si projedeme!“ Říkal táta v srpnu.

„Tak co, chceš si projet tu trasu, nebo půjdeme na oběd?“

„Jdeme se najíst…“  - Tohle bylo před dnem nástupu do školy. =D (aneb má pravá povaha se projevila =D )

 V noci před dnem D mi hlavou prošla spousta věcí. „Sednu si s nima? Nesednu? Bude tam nějaká emačka, nebo punkáč? Bude někdo na intru? A schválně, kdo se první den ztrapní, přijde pozdě? Hlavně nesmim přijít pozdě já, to by byl teda super dojem…A měla bych už usnout, jinak mě holky dřív uškrtí.“

 Ráno jsem šla na tramvaj a opakovala si v duchu obrázek, jak škola vypadá. Když jsem uslyšela, že jsem dojela na Želivského, chvatně jsem vyskočila, očekávaje, že uvidím svou školu. Ejhle, po škole ani památky.
  Rychle jsem se rozhlídla, jelikož mi bylo jasné, že nesmím ztrácet čas, hodinky ukazovali 7:35 a času nebylo nazbyt. První kdo mi přišel pod oko byl chlapík kolem šedesátky v oranžové pracovní vestě. Po mé otázce, kde se nachází má škole jsem si navzájem vyměnili zmatené pohledy, nakonec ale zvedl ruku a ukázal.


„To musíte zpátky, slečno!“

 Tak jsem poděkovala a rozběhla se směrem odkud přijela tramvaj. Pokud ale budu běžet pořád dál, nikam nedojdu, musím se někoho zeptat, došlo mi. Cestou jsem se zeptala starší paní, jež mi ukázala opět zpátky, tentokrát dodala i směr dolu. Utíkajíc dolů již téměř brečím. „Kde to do prčic jsem?“ Zpomaluji, cítím nával rezignace. Ptám se mladého páru, jež prochází kolem.