První den na střední - aneb jak jsem našla kohouta v centru Prahy

 Už od doby, co mě přijali na školu, jsem byla nervózní z onoho prvního dne. A kdo taky ne? Vejít mezi cizí spolužáky, které jste v životě neviděli a se kterými budete trávit následující čtyři roky. Zároveň taky neexistují žádné pořádné rady, jak se s prvním dnem vypořádat. Přesto bych Vám ale dvě rady dala: Přijďte v čas a – to je teprve důležité- nastudujte si cestu!

 Také příběh, který budu vyprávět začíná  ve chvíli, kdy mě přijali.

„Před prázdninami tam sjedeme a tu cestu do školy si projedeme!“ Říkal táta v květnu.

„O prázdninách tam sjedeme a tu cestu si projedeme!“ Říkal táta v červnu.

„Než pojedeme na intr, tu cestu si projedeme!“ Říkal táta v srpnu.

„Tak co, chceš si projet tu trasu, nebo půjdeme na oběd?“

„Jdeme se najíst…“  - Tohle bylo před dnem nástupu do školy. =D (aneb má pravá povaha se projevila =D )

 V noci před dnem D mi hlavou prošla spousta věcí. „Sednu si s nima? Nesednu? Bude tam nějaká emačka, nebo punkáč? Bude někdo na intru? A schválně, kdo se první den ztrapní, přijde pozdě? Hlavně nesmim přijít pozdě já, to by byl teda super dojem…A měla bych už usnout, jinak mě holky dřív uškrtí.“

 Ráno jsem šla na tramvaj a opakovala si v duchu obrázek, jak škola vypadá. Když jsem uslyšela, že jsem dojela na Želivského, chvatně jsem vyskočila, očekávaje, že uvidím svou školu. Ejhle, po škole ani památky.
  Rychle jsem se rozhlídla, jelikož mi bylo jasné, že nesmím ztrácet čas, hodinky ukazovali 7:35 a času nebylo nazbyt. První kdo mi přišel pod oko byl chlapík kolem šedesátky v oranžové pracovní vestě. Po mé otázce, kde se nachází má škole jsem si navzájem vyměnili zmatené pohledy, nakonec ale zvedl ruku a ukázal.


„To musíte zpátky, slečno!“

 Tak jsem poděkovala a rozběhla se směrem odkud přijela tramvaj. Pokud ale budu běžet pořád dál, nikam nedojdu, musím se někoho zeptat, došlo mi. Cestou jsem se zeptala starší paní, jež mi ukázala opět zpátky, tentokrát dodala i směr dolu. Utíkajíc dolů již téměř brečím. „Kde to do prčic jsem?“ Zpomaluji, cítím nával rezignace. Ptám se mladého páru, jež prochází kolem.

„Ale to musíte nahoru, a pak doprava!“

 Vybíhám, cítím nový nával adrenalinu. Hodinky ukazují  7:56. Běžím okolo domků, uličkami o kterých jsem ani netušila, že by v Praze mohli existovat. Nemám ovšem čas je obdivovat. V tom vidím vysokou budovu – nemocnice! Tam to někde je!

 Dobíhám blíže – stojím na zadní straně budovy, na menším kopci před vrátnicí se zapadlou závorou. Energicky zkoumám okolí, vše dělám do několika vteřin, kontroluji hodinky.Ukazují 8:01 .
 Chytá mě panika a v tom vidím vedle plotu, jež obklopovat celou nemocnici, shody. Shody, jež vedli vedle menších zahrádek s kuřaty, zelení a… kohoutem který zrovna začal kokrhat. Kohout.V Praze. Cože!?
 Nebyl čas se tím dále zabývat, běžím proto po schodech z kopce - směr civilizace. Téměř u cíle zahlídnu na konci své cesty bránu. Neřeším a běžím naproti zavřené bráně. Rozrážím jí a cítím nával štěstí. Už vidím cestu k mé škole, jež je jen pár set metrů ode mne. Kontroluji hodiny – 8:03. Zpomaluji, utírám si z čela pot.

„Ještě tam přijdu zpocená a celá červená.“ Nadávám v duchu.To hlavní je ale splněno-dorazím!

 Vcházím do budovy, tam zmatek. Žáci jako já pobíhají sem a tam, já přistupuji k učitelce a ptám se ve spěchu, kde máme třídu. Naštvaně odvětí, že je to na papíře a mumlá něco o tom, že jsem tam už dávno měla být. Kdyby jenom věděla...

 Vybíhám po schodech, čas raději nekontroluji a otevírám dveře.

Za dveřmi stojí učitelka, já se omlouvám a cítím všechny pohledy spolužáků na mně. Usedám na poslední volné místo a vydechuji.
 Někdo asi vždycky musí přijít pozdě.

A tak milí čtenáři, jsem poznala své spolužáky. =D

Co vy a Váš první den v nové školy? Má někdo podobné zážitky? =D
Áďa.