Story z internátu: První noc

Chystáte se z vás někdo na internát? Nebo vás jenom zajímá, jak to tam probíhá? Ne, nebojte, nebudu tu zdlouhavě popisovat, od kolika máme snídaně, do kolika máme povolené vycházky či co celý ty hodiny na tom pokoji děláme (nebo spíš neděláme?:D). Já tu budu spíš povídat o těch úžasných a nezapomenutelných zážitcích s holkami z pokoje. A vlastně nejenom s nimi. Ale i s vychovatelkami, s jediným a zároveň legračním kuchařem, s našimi nepřítelkyněmi z 2. patra á la nesnesitelné baletky, nonstop vytlemené sousedky či arogantní a nadaná (???) houslistka.

Zkrátka, na intru se člověk chvíli nenudí. Teda… To beru zpět, protože kdybychom se na intru nenudily a měly furt co dělat, nebyly bychom teď tady a ani by tento blog vůbec neexistoval. Jsme přece asociálky!

Přemýšlela jsem, jakou příhodu bych si pro dnešek vybrala. Jelikož budu vyprávět první mou/naši příhodu, vezmu to chronologicky = jak šel čas. Taková první příhoda, která stojí za zmínění a vystihuje i nás Asociálky, se stala hned první noc na internátě.

Nejdříve jsem si myslela, že jsem to tak měla jenom já, ale po pár měsících, kdy jsme spolu s holkami na pokoji už „pekly“, jsem od Áďi zjistila, že to tak měla i ona. Vlastně nebýt Áďi, tuhle anekdotu bych teď ani nevyprávěla. Doufám, že se na mě nenaštve, že ji jí tak trochu vyfouknu. Při nejhorším mě zprdne přes internet nebo pak 31. srpna mě na intru propálí skrz na skrz očima, jako to dělá, když mě vidí hladová jíst.

Určitě znáte ten pocit, když víte, že další den vás čeká něco důležitého, něco, z čeho jste v plném očekávání. Nebo taky, když máte strach, že se ten den pokazí, že VY ho pokazíte! Že se vám stane nějaký trapas, něco neuděláte tak, jak jste celou dobu snili ve svých snech a představách. Já to zkrátím.. Nebo prostě, když jdete na novou školu, v našem případě do prvního ročníku střední školy. V posteli se převalujete, nemůžete usnout, v hlavě se vám stále honí hromada myšlenek s „Co když…“ a ještě ke všemu, pokud jste holka (a to asi z 98 procent jste a pokud ne, zdravím ty 2 procenta vážených pánů! :D), tak jste nervní, že na váš velký den budete vypadat jako nějaký mimoň s pytli pod očima. Prostě bomba. Zničehonic zaslechnete, že někdo ze spolubydlících se taky převalil. Nebo to bylo jenom, že se spící spolubydlící obrátila na druhou stranu a dál pokračuje v příjemném spaní? To se nedozvíme. Teda dozvíme, ale až o nějakých pár měsíců dýl :D

Pravdou bylo/je, že nikdo nemohl usnout. A teď prásknu na Áďu, co mi jedno odpoledne (nebo to byl večer?:D) vyprávěla o této noci…

Také nemohla usnout. Také se jí míjely hlavou všechny ty nejrůznější myšlenky, taky, taky. Ale co mě strašně pobavilo, bylo:

Áďa: Já si myslela, že už všechny spíte nebo se aspoň snažíte usnout, ale že kvůli mně, jak se furt převaluju, nemůžete usnout!…

Já: Ale néé! My asi všechny nemohly z těch nervů usnout…

Áďa: No tak já si říkala „Ty vole, ony mě teď budou kvůli tomu nesnááášet!.. Co budu dělat!?… To je fakt super. Teď kvůli tomu semnou žádná nebude kamarádit!.. Bože ach jo…“ a pak mě také napadlo, že vstanete, půjdete ke mně a něco mi řeknete!…

Já: *výbuch smíchu*

…

Zde jste se dozvěděli, že tohle všechno se může člověku honit v hlavě, pokud bydlí (nejen) na intru. Má rada? Nemějte z toho těžkou hlavu a prostě vypněte a spěte… Opravdu, pokud se někdo z vás někdy dostane do podobné situace, a bude si myslet, že jste jediný, nezoufejte, jediný určitě nejste :D

 

x Áňa